Historie ozonové terapie

Ozon byl poprvé popsán v roce 1840 německým chemikem Christianem Friedrichem Schönbeinem, který identifikoval charakteristický zápach vznikající při elektrických výbojích ve vzduchu. Název ozon pochází z řeckého slova ozein, což znamená „vonět“.Velkým technologickým milníkem byl konec 19. století, kdy slavný vynálezce Nikola Tesla vyvinul a v roce 1896 patentoval první ozonový generátor. Tento přístroj byl založen na principu korónového výboje, při kterém elektrické pole rozděluje molekuly kyslíku a umožňuje vznik ozonu. Tesla následně založil společnost Tesla Ozone Company, která vyráběla zařízení využívaná například pro zdravotnické aplikace a sterilizační technologie.Na počátku 20. století se ozon začal využívat také v medicíně, především jako prostředek s výraznými antimikrobiálními vlastnostmi. Lékaři jej používali například při léčbě infikovaných ran nebo gangrén. Během první světové války byl ozon využíván k ošetření kontaminovaných ran, protože jeho oxidační vlastnosti dokážou ničit bakterie a podporovat hojení tkání.Ve druhé polovině 20. století však význam ozonové terapie výrazně poklesl. Důvodem byl objev antibiotik, zejména penicilinu, který umožnil účinnou léčbu mnoha infekčních onemocnění. Antibiotika se rychle stala dominantním nástrojem moderní medicíny a ozonová terapie byla postupně odsunuta do pozadí.Výzkum této metody však pokračoval například v Německu, Itálii, Rusku nebo na Kubě. V posledních desetiletích dochází k renesanci ozonové terapie, a to zejména díky novým poznatkům o oxidativním stresu, mitochondriální funkci a chronických zánětlivých procesech.
 

Jak ozon působí v lidském těle

Ozon je velmi reaktivní molekula a v biologických tekutinách reaguje téměř okamžitě. V medicíně se proto používá přesně definovaná směs kyslíku a ozonu, kde koncentrace ozonu tvoří pouze malé procento směsi.Po kontaktu ozonu s krví dochází k jeho reakci s lipidy, antioxidanty a dalšími molekulami. Výsledkem jsou biologicky aktivní látky, které fungují jako signální molekuly aktivující adaptační mechanismy organismu.
 

Reaktivní formy kyslíku (ROS)

Jednou z hlavních skupin molekul vznikajících při reakci ozonu jsou reaktivní formy kyslíku (Reactive Oxygen Species). Tyto molekuly mohou v nízkých koncentracích fungovat jako biologické signály, které stimulují obranné mechanismy buněk
 

Produkty oxidace lipidů (LOP)

Další skupinou molekul jsou produkty oxidace lipidů (Lipid Oxidation Products). Tyto látky mohou ovlivňovat buněčnou signalizaci a aktivovat regulační procesy, které pomáhají organismu adaptovat se na metabolickou zátěž.Tento princip je znám jako hormeze, tedy biologický jev, při kterém malý kontrolovaný stres stimuluje ochranné a regenerační mechanismy buněk.Podle přehledové studie publikované v časopise Mediators of Inflammation může ozonová terapie modulovat oxidativní stres a aktivovat buněčné ochranné mechanismy (Sagai & Bocci, 2011).
 

Aktivace buněčné ochrany a NRF2

Jedním z nejdůležitějších molekulárních mechanismů ozonové terapie je aktivace transkripčního faktoru NRF2 (Nuclear factor erythroid 2–related factor 2).NRF2 reguluje expresi genů zodpovědných za produkci antioxidačních enzymů, například: 

• superoxid dismutáza
• kataláza
• glutathion peroxidáza

Jak ozonová terapie působí na mitochondrie a buněčný metabolismus

Mitochondrie jsou buněčné organely zodpovědné za produkci energie ve formě ATP (adenosintrifosfátu). U mnoha chronických onemocnění je pozorována tzv. mitochondriální dysfunkce, která vede ke snížení energetické produkce buněk.Některé studie naznačují, že ozonová terapie může zlepšit využití kyslíku v mitochondriích a stimulovat energetický metabolismus buněk (Bocci, 2011). Tento efekt je jedním z důvodů, proč se ozonová terapie zkoumá také v oblasti regenerace, chronické únavy a longevity medicíny.
 

Současné klinické využití ozonové terapie

Moderní výzkum naznačuje, že ozonová terapie může mít potenciál v několika oblastech medicíny.Mezi nejčastěji studované patří například:
 

• chronické zánětlivé stavy
• metabolické poruchy
• ischemická cévní onemocnění
• regenerace po fyzické zátěži
• chronická únava

Ozonová terapie v Ostravě

V posledních letech roste zájem o ozonovou terapii také v České republice. Tento trend souvisí s rostoucím zájmem o preventivní medicínu, regeneraci organismu a podporu vitality.V Ostravě patří mezi pracoviště, která tuto metodu využívají, také Institut komplexní medicíny (IKM). Zde je ozonová terapie součástí širšího konceptu longevity medicíny zaměřené na podporu dlouhodobého zdraví, regenerace a vitality. IKM zároveň disponuje moderním zdravotnickým vybavením umožňujícím provádění pokročilé metody 10-pass ozonové terapie, která je v některých specializovaných centrech považována za jednu z nejintenzivnějších forem systémové ozonové aplikace.
 

Závěr

Ozonová terapie má více než stoletou historii, která začíná technologickými objevy Nikoly Tesly a pokračuje přes medicínské experimenty první poloviny 20. století až po současný moderní výzkum.Ačkoli byla její role na čas zastíněna objevem antibiotik, současné poznatky o oxidativním stresu, mitochondriální funkci a chronických zánětlivých procesech přivedly ozonovou terapii znovu do centra vědeckého zájmu.Moderní výzkum naznačuje, že správně aplikovaný medicínský ozon může aktivovat komplexní biologické mechanismy, které podporují buněčnou ochranu, metabolickou adaptaci a regeneraci tkání

 

Zdroje:

Bocci V.
Ozone: A New Medical Drug.
Springer, 2011.
 Sagai M., Bocci V.
Mechanisms of action involved in ozone therapy.
Mediators of Inflammation, 2011.
 Elvis A.M., Ekta J.S.
Ozone therapy: A clinical review.
Journal of Natural Science, Biology and Medicine, 2011.
 Re L. et al.
Ozone therapy: clinical and basic evidence.
Frontiers in Physiology, 2014.